Jak ušetřit vodu v rodinném domě

Pokud patříte mezi, kteří mají na svém pozemku studnu nebo vrt, a k rozvodu vody využíváte domácí vodárnu, možná Vám poslouží tento tip, jak vodu výrazně ušetřit.

Pravda, v případě, že máte vodu vlastní, se Vás takové věci, jako je například nevypověditelná smlouva, kterou uzavřel pražský magistrát s firmou Veolia, a její dopad na Pražany v podobě každoročně se zvyšující ceny vody, nejspíš netýká. Ale poslední extrémně suchý rok (a ani letos to zatím nevypadá na bůhvíjaké zlepšení) vás možná už donutil přemýšlet nad tím, jaké preventivní opatření přijmout, aby to nic nestálo a svůj zdroj vody jste ochránili. Následující jednoduchý návod může pomoci i vám.

Položili jste si někdy otázku, kde se ztrácí nejvíce vody ve vašem domě, a to úplně zbytečně? Jistě, je tu voda na splachování, kterou, i když je většinou pitná, jednoduše a doslova splachujeme do záchodu. Tím se zabývat nebudeme, to už za nás naštěstí vyřešila Evropská unie. Pak je tu voda, kterou si vezmou různé spotřebiče – pračka, myčka nádobí. Tu také řešit nebudeme, většinou tyto spotřebiče s vodou docela dobře hospodaří a několikrát ji zrecyklují, než se z ní stane odpad.

My jsme se zamysleli nad tím, kde se ztrácí nejvíce vody, která není nijak smysluplně využita, a zcela zbytečně se hned po otočení kohoutkem dostává do odpadního potrubí. Odpověď na tuto otázku je překvapivě jednoduchá: Je to voda při každodenním neustálém drobném pouštění vody na oplachování rukou, zeleniny, nádobí, všechna ta malá puštění vody, během kterých buďto nejvíce vody padne za oběť nastavení potřebné teploty, nebo při kterých zkrátka spousta vody obteče naše ruce, nádobí apod. aniž by měla čas dostat se s mytými předměty do kontaktu a aniž by tudíž měla čas nějak smysluplně působit. To samé, a ještě v daleko větším měřítku platí při sprchování.

Jenže co s tím? Dětem ani babičce nevysvětlíte, že na opláchnutí jednoho hrnečku se nemusí pouštět plný proud vody. A žít s neustálým pocitem, že musíme kontrolovat svoje jednání, také není nijak uklidňující.

[bar id=“387″]

Příčina tohoto stavu však tkví jinde: ve vašem vodovodním potrubí je zbytečně velký tlak vody. Většina domácích vodáren je totiž nastavena na pracovní tlak kolem 3 atmosfér, ve vrcholech až ke čtyřem atmosférám. To je sice pro mnoho uživatelů komfortní, ale otázka je, nakolik komfortní je to pro vaši studnu. Voda natlakovaná v potrubí pod velkým tlakem začne při každém otočení kohoutkem tryskat velkou rychlostí. A my ji jednoduše nestihneme v té rychlosti všechnu zužitkovat. Drtivá většina jí při oplachování, mytí i sprchování jen sklouzne v silné vrstvě po povrchu a s oplachovaným subjektem se ani nedostane do kontaktu. Z čisté, pitné vody se v mžiku oka stává voda odpadní.

Jak tomu zabránit? Pokud máte domácí vodárnu, můžete tento absurdní stav změnit rychle a nenákladně, nemusíte ani volat odbornou firmu. Během několika vteřin sami snadno provedete změnu nastavení vaší domácí vodárny, a vaší vysychající studni se rázem uleví.

Jak nastavit tlak sepnutí na malé domácí vodárně

Nastavení domácí vodárny zvládne každý ve dvou jednoduchých krocích:

1. KROK:

Najděte talkový spínač čerpadla (regulátor tlaku). Bývá to taková černá krabička, nejčastěji připevněná k potrubí přímo u tlakové nádrže, my ji máme trochu atypicky na potrubí vzdáleném cca 1 metr od ní. Křížovým šroubovákem uvolněte šroub, který drží víčko, a víčko sejměte:

2. KROK:

Objeví se šroubovací mechanismus (na obrázku červená šipka ukazující černý plastový kohout). Jeho otáčením proti směru hodinových ručiček se snižuje tlak, po jehož dosažení v tlakové nádrži čerpadlo ve studni vypne. Současně se snižuje tlak, při kterém se čerpadlo zapne.

Jinými slovy: když tento šroub uvolníme (jako bychom otevírali vodu), čerpadlo bude v tlakové nádrži, a tím i v celém vodovodním systému, vytvářet menší tlak vody, současně počká před opětovným sepnutím déle, než tlak ve vodovodu poklesne, takže „tlakové okno“ (a tím i doba mezi jednotlivými sepnutími) zůstane přibližně stejné a čerpadlo nebude zapínat častěji.

U některých starších typů tlakových regulátorů nemusí být otáčení šroubení opatřené plastovým kohoutem jako na obrázku, a ke slovu tedy přijde klíč popřípadě kleště k uvolnění matičky. Princip však zůstává stejný.

Escamas Negras – černá jako styl

V následující galerii se můžete pokochat koupelnou v novostavbě poblíž Prahy. Jejím majitelům se zalíbil dekor umyvadla Escamas Negras, a k němu jsme vybrali obklad Arely Verde.

„Escama“ znamená „šupina“, Escamas Negras jsou tedy černé šupiny. Je to jediné umyvadlo z nabídky obchodu La Lagartija, postavené na černé barvě. Právě převaha černé spolu s tmavě zelenou a červenou propůjčují tomuto dekoru jeho majestátní a aristokratické vzezření.

Na následujících několika vizualizacích se můžete podívat na poměrně dlouhou cestu od prvotního zadání po finální verzi.

Zajímavou výzvou bylo řešení zděných nik, které měly být původně v prostoru u vany. Niky skýtaly možnost barevného odlišení a vnesení kontrastu do celistvé plochy, jakou vytváří dekor Arely Verde. Niky se nakonec nerealizovaly, ale díky nim vykrystalizovaly některé grafické náměty, které vedly až ke konečné verzi.

V následující galerii si můžete prohlédnout fotografie zrekonstruované koupelny:

NAROZENINOVÝ DORT bez lepku, cukru a mléka – je to možné?

V minulém díle jsme upekli piškot bez lepku, cukru a mléka, který chutnal celkem přijatelně. Nerozpadával se na talíři, chutnal jemně a vyváženě (i když chuťovým buňkám zdegenerovaným každodenní konzumací rafinovaného cukru v tisícerých podobách nějakou dobu trvá, než si v přirozené sladkosti rýžové mouky a ostatních ingrediencí najdou opravdové uspokojení. Avšak nezoufejte – chce to čas, ale jde to).

Dnes se podíváme na některá vylepšení, kterými z původního receptu vykouzlíme něco jako zdravý narozeninový dort, kterým potěšíme děti i mlsné dospělé. Radovat se budou hlavně děti, které nízkoalergenní dieta založená na eliminaci tří hlavních nezdravých potravin – pšenice, cukru a mléka – zpočátku pěkně leze krkem.

Nejprve několik vylepšení původního receptu:

místo rýžové krupice nebo kukuřičné mouky, které jsou běžně k dostání v supermarketech, jsme si vyrobili mouku doma sami. Koupili jsme sladkou rýži, a to v obchodě K-SHOP v Praze v Celnici, a umleli najemno v mlýnku na kávu, založeném na principu mlýnských kamenů (v tom klasickém, kde se točí nože, by to asi nefungovalo). Vznikne tak rýžová krupička z lepivé rýže, která sice není tak jemná, jako mouka z lepivé rýže (která, mimochodem, musí v receptu zůstat), ale svou lepivostí ještě o něco vylepšuje texturu, a současně umocňuje jemnou a nasládlou chuť upečeného těsta.
místo obyčejného prášku do pečiva jsme použili kypřící prášek do perníku. Barva těsta je sice tmavší, ale textura je potom ještě více „al dente“.

Na jahodový dort stačí bohatě těsto z jedné dávky, které rozprostřeme na velký hluboký plech. Po upečení bude mít sílu cca 1,5 cm.

PUDING

Chceme-li, aby dort držel tvar, budeme muset použít škrobový puding. Nic lepšího jsme zatím nevymysleli (puding z Chia semínek nežral ani náš kocour…) Pudingy jsou většinou z bramborového nebo kukuřičného škrobu, takže pšeničné alergeny snad nehrozí. Místo mléka dáme rostlinné mléko (rýžové, ovesné, neslazené mandlové, sojové). Místo cukru trochu stévie. Puding ještě zatepla vylijeme do plechu na upečený korpus, a po vychladnutí překryjeme půlkami jahod.

ŽELATINA

S želatinou je trochu problém. Nejlépe uživatelsky přívětivá (rychle tuhne, nedá se na ní nic moc zkazit) je dortové želé na bázi karagenanu a agaru. Jenže všechny, které jsme měli v obchodě v ruce, obsahují cukr. Naše volba padla nakonec na přírodní želatinu. Doporučuji koupit želatinu kvalitní, určenou na dorty, protože různé „ztužovací“ želatiny nejsou čištěné a koláč má pak nepříjemný vepřový „ocas“.

Čirá želatina se rozpustí v horké vodě (vody dáváme vždy nejvýše 2/3 doporučeného množství, jinak neztuhne, anebo ztuhne až přes noc, ale tak dlouho nikdo na koláč čekat nechce). Želatinu přivedeme k varu a odstavíme přesně v okamžiku, kdy začne vřít. Když vychladne na teplotu jen o málo vyšší než pokojovou, obarvíme ji koncentrátem z červené řepy a jablek, např. od firmy Severofrukt, která je bez přidaného cukru. Můžeme ji i přisladit trochou stévie. Pak dáme do ledničky, nastavíme kuchyňský alarm, a chodíme kontrolovat po cca 10ti minutách. Želatinu na jahody vylijeme až v okamžiku, kdy se začíná táhnout jako těsto na palačinky.

Opravdu jsme nepřišli na efektivnější způsob.

Když se totiž želatina vylije na plech ještě moc tekutá, jahody začnou plavat a nezřídka to skončí rozmáčeným korpusem se želatinou a oschlými jahodami. Když se zase nechá chladnout déle, zničehonic zkamení a nedá se už vylít. Naštěstí ji lze v takovém případě trochu přihřát, rozmíchat a tak zkapalnět, a celý proces hlídání začíná nanovo.

Výsledek je ovšem vynikající. Nejsladší na dortu jsou sice jahody, ale korpus, krém i želatina jim zdatně sekundují. Jahody jsou v koláči nesmírně aromatický chuťový tahoun. Myslím, že s jiným ovocem by to ani nefungovalo.

ZDRAVOTNÍ RIZIKA KOUŘENÍ DOUTNÍKŮ

Protikuřácký zákon – absolutní dobro nebo novodobý hon na čarodějnice?
Napravujeme mýty o paušální škodlivosti kouření tabáku

Údaje, o které se opírá tento článek, pocházejí z monografie vydané americkým National Cancer Institute s názvem Smoking and Tobacco Control Monograph. Americký zdoj je pro tento účel výhodou v tom smyslu, že úřad předního světového tabákobijce jen stěží budeme podezírat ze zastírání jakýchkoli škodlivých účinků tabáku a kouření. Můžeme si být proto jisti, že rizika, která s sebou kouření přináší, nám tento zdroj, na nějž je navázáno celosvětové protikuřácké tažení, rozhodně zatajovat nebude. Monografie je jakýmsi shrnutím několika observačních studií zaměřených na kouření a s ním spojenou nemocnost a úmrtnost.

Rizika kouření jsou v monografii popisována pomocí tzv. koeficientu rizika. Pro ty čtenáře, kteří nejsou v této terminologii doma, malé vysvětlení: předpokládejme, že v populaci nekuřáků, kterou chceme použít pro srovnání, zemře 10% lidí na choroby srdce. To budeme považovat za normální, a proto takovému výskytu obtíží přiřadíme riziko 1,0. Nyní předpokládejme, že mezi kuřáky zemře na onemocnění srdce 12%. To je o 20% více, a můžeme říci, že jejich koeficient rizika je 1,2.

Celková úmrtnost

A nyní k datům. Začněme s nejtěžším kalibrem, a tím je povšechná úmrtnost. Zemřeme jednou všichni, takže předpokládejme, že se jedná o úmrtí předčasná. Kuřáci doutníků jako skupina mají koeficient rizika předčasného úmrtí 1,12. To vypadá celkem hrozivě, však? (Kuřáci cigaret jsou však na tom s koeficientem rizika 1,66 ještě o něco hůře).

Avšak jak vypadá tato skupina kuřáků doutníků při bližším pohledu? Zahrnuje kuřáky všech intenzit, od těch, co bafají jeden laciný doutníček za druhým od rána do večera, stejně jako ty, kteří si čas od času dopřejí zážitek z vykouření prémiového long-filleru.

Za zmínku stojí i finanční aspekt tohoto koníčku – zatímco na to, aby člověk vykouřil denně 10 – 12 kvalitních doutníků, jejichž cena se pohybuje okolo 200 Kč za kus, má jen určitá příjmová skupina, většina labužníků z řad střední třídy se spokojí nejvýše s jedním či dvěma takovými doutníky denně.

[bar id=“389″]

Monografie naštěstí rozlišuje kuřáky podle počtu vykouřených doutníků, a také podle věkových skupin. Pro předčasné úmrtí jsou tedy koeficienty rizika u mužů, kteří kouří od jednoho do dvou doutníků denně, následovné:

Věková skupina (♂, 1-2 doutníky / den)	koeficient rizika
35-49	0,70
50-64	1,10
65-79	1,02
80+	0,97

Podívejme! U věkové kategorie od 35ti do 49ti let je riziko nějak podivně snížené! Kdyby se jednalo například o celozrnné pečivo nebo sojové výrobky, už vidím ty palcové titulky ve všech médiích: KONZUMACE CELOZRNNÉHO PEČIVA SNIŽUJE RIZIKO PŘEDČASNÉHO ÚMRTÍ O 30%! Jenže se jedná o tabák, novodobý strašák využívaný v každodenním boji s naší svobodou a o naše peněženky, a proto se takové zjištění nehodí hlavnímu proudu do krámu a muselo zůstat hezky ležet ve výzkumnickém šuplíku.

Důvody tohoto neobvyklého paradoxu jsou různé a popravdě lze o nich pouze spekulovat. Je pravděpodobné, že lidé, kteří si tu a tam zakouří doutník, jsou častěji z vyšší příjmové skupiny a tím pádem i lidé s vyšším vzděláním a s větším povědomím o zdravém životním stylu. Svůj „nezdravý“ koníček tedy mnohem častěji kompenzují například vyváženější stravou nebo tělesnou aktivitou než lidé, kteří kouří laciný tabák nebo rovnou cigarety.

Další důvod, a podle mne daleko závažnější, kterým se „nezdravost“ kouření doutníků staví do dosti jiného světla a vpodstatě se jím přímo relativizuje, spočívá v rituálu, jaký vykouření takového kvalitního doutníku představuje. Kdo má totiž čas hodinu denně věnovat se svému koníčku, uvolnit se a zrelaxovat, upřednostnit sebe před prací a stresujícími povinnostmi, a současně nemyslet na nepříjemné věci a nezaobírat se rozhovory na nepříjemná témata (protože ani jedno si tak nějak nelze k dobrému pokouření představit), pak takový člověk žije neoddiskutovatelně zdravěji než někdo, kdo sice nekouří a třeba se snaží i jíst zdravě, ale pro samý stres nemá ani kdy si uvědomit, jak jeho zdravé jídlo v ústech chutná.

[bar id=“384″]

Za mých studií na medicíně byl naším rektorem prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc. Když přednášel, vždy kolem sebe šířil atmosféru pohody a vyrovnanosti. Až po letech mi můj kamarád ze studií, který se mezitím stal docentem a měl příležitost s profesorem Kouteckým pohovořit si na rovnocennější, kolegiální úrovni, tlumočil Kouteckého návod na udržení si psychické pohody: profesor Koutecký miluje hudbu, a po každém vyčerpávajícím a stresujícím dni na klinice se doma pohodlně usadí, pustí si svou oblíbenou skladbu, k tomu si nalije sklenku dobré whisky a zapálí kvalitní viržinko. A relaxuje.

Ano, historku mám pouze z doslechu, a možná je to zčásti legenda. Ale hezky dokresluje podstatu věci. I když se to dnes nesmí říkat nahlas, protože oficiální proud kouření ostrakizuje, náš nejvyhlášenější onkolog si mimo jiné také díky němu udržel zdraví a dobrou psychickou pohodu do vysokého věku. Nepřipadá vám to zvláštní?

Rakovina plic

Ale zpátky k naší studii.

Další tabulka ukazuje koeficienty rizika rakoviny plic u mužů, kteří kouří mezi jedním a dvěma doutníky denně v různých věkových skupinách:

Věková skupina (♂, 1-2 doutníky / den)	koeficient rizika
50-64	0,72
65-79	1,27
80+	0,66

Jistě si zítra přečteme na titulních stránkách novin nějaký takový titulek: „STUDIE UKÁZALA, ŽE KOUŘENÍ CHRÁNÍ VE STŘEDNÍM A POZDNÍM VĚKU PŘED RAKOVINOU PLIC!“

Průměrný koeficient rizika rakoviny plic pro všechny věkové skupiny je přitom 0,9, takže můžeme zcela vážně uzavřít, že vykouření jednoho až dvou doutníků denně snižuje riziko rakoviny plic o 10%.

Jistě, kouř z doutníků se neinhaluje do plic, takže toto zjištění až tak šokující není. Avšak vyplývá z toho, že i médii démonizované pasivní kouření (protože kuřák doutníku inhaluje kouř, vyfouknutý ústy, do plic při běžném dýchání) nebude zase tak strašným zlem, jaké se z něj dělá. Anebo je rozdíl v pasivním kouření dýmu z čistého kvalitního tabáku a dýmu z cigaret, u nichž se uplatňuje odlišná teplota hoření daná použitím cigaretového papíru a v neposlední řadě také vliv několika set syntetických aditiv, přidávaných do tabáku výrobci ke zlepšení chuti a zvýšení závislosti konzumenta. Avšak to jsou jen dohady.

Onemocnění srdce a cév

Následující tabulka ukazuje koeficienty rizika pro onemocnění koronárních arterií srdce:

Věková skupina (♂, 1-2 doutníky / den)	koeficient rizika
50-64	0,72
65-79	0,97
80+	0,99

Opět, asi nikdy neuvidíte relevantní titulek v médiích ve smyslu: „DOUTNÍK DENNĚ JAKO PREVENCE INFARKTU VE STŘEDNÍM VĚKU!“

Ale pojďme k meritu, k hlavnímu strašákovi, kterým se zaštiťují lékařské kapacity, když se vztyčeným prstem varují před kouřením. Vzpomínám si, že nám toto riziko bylo zdůrazňováno už na lékařské fakultě (jen nám přitom zapomněli sdělit údaje z předchozích tabulek…) Tím rizikem je rakovina jícnu.

Věková skupina (♂, 1-2 doutníky / den)	koeficient rizika
50-64	1,86
65-79	2,62

Z tabulky vyplývá, že skutečně kouření doutníků zvyšuje riziko rakoviny jícnu, a to zhruba dvojnásobně. Avšak abychom porozuměli těmto relativním číslům, musíme se podívat na to, co představují v reálných podmínkách, tedy kolik případů rakoviny jaksi navíc, ke kterým by jinak nedošlo, má kouření jednoho až dvou doutníků na svědomí?

Podle National Cancer Institute je výskyt rakoviny ústní dutiny mezi bělochy ve Spojených státech 8 případů na 100.000 osob ročně. Toto číslo však zahrnuje všechny osoby bez rozdílu, spadají tam také všichni – i ti nejtěžší – kuřáci cigaret. Institut nezveřejnil výskyt mezi nekuřáky, ale z jiných on-line zdrojů je možno odvodit, že to bude někde kolem 1,5 případů na 100.000 osob.

To znamená, že pokud se rakovina jícnu vyskytne u 1,5 na 100.000 nekuřáků, vyskytne se zhruba u 3 kuřáků doutníků ze 100.000 osob za rok. To je jeden případ rakoviny navíc mezi 67.000 kuřáky doutníků za rok.

To je myslím riziko, se kterým dokážu žít. Dokonce si myslím, že daleko větší zdravotní riziko představují nesmyslné nálepky s varováním od pana ministra, kterými jsou povinně polepeny vedle cigaret i doutníky – ten stres, který se ministerstvo snaží propašovat do našeho podvědomí, je tisíckrát škodlivější než vše, čím nám dobrý doutník může reálně ublížit.

MUDr. Daniel Fleissig

Volně přeloženo z článku „Cigar Warnings Go Up In Smoke“ (zdroj) a obohaceno o mé postřehy a úvahy.

Autor působí jako terapeut čínské medicíny na TCM Clinic Praha.

[bar id=“383″]

Tropické dřevo MEZQUITE – více než exotika

[rcs_slider id=“251″]

Mezquite (čti: meskíte) je mexický strom rodu Prosopis, jehož jméno pochází ze slova mizquitl ze starobylého aztéckého jazyka Nahuatl. Vyskytuje se zejména v suchých a polosuchých oblastech Mexika, zejména ve státech Jalisco, Zacatecas, Aguascalientes a Hidalgo, kde je po něm dokonce pojmenováno celé údolí – Valle del Mezquital. Oblast jeho výskytu je však ještě širší a zasahuje na severu až po jih Spojených států a na jihu po poušť v mexickém státě Sonora.

Nám blíže se vyskytuje středozemní varianta mezquite ve stepích Sýrie a severního Iráku. V roce 1828 byl mezquite přivezen také na Hawaii, kde se jeho květy staly hlavním zdrojem monoflorního medu (medu z jednoho druhu květu).

Je to listnatý strom dorůstající do výšky 6-9 m, ale najít ho můžeme také ve formě keře. Má úzké zpeřené listy a práci s ním znesnadňují větve porostlé trny. Plodem mezquite je lusk obsahující semena (boby). Mouka z nich má sladké máslové aroma jako čerstvě upečený chléb.

Čím je však mezquite zcela výjimečný, je jeho extrémní odolnost vůči suchu. Má velmi rozvětvenou síť kořenů a nebyčejně silný hlavní kořen. Kořeny mezquite byly pozorovány až v hloubce 47 m! Dobývat vodu z takovéto hloubky je pro strom samozřejmě energeticky velmi náročné, a proto pokud se voda vyskytuje povrchověji, raději si ji bere odtamtud. Ale když přijdou opravdu drsné podmínky, strom je schopen přežít, a díky tomu se mu daří i tam, kde jiná vegetace nemá šanci – například v poušti.

Z toho důvodu byl v roce 1980 přivezen do Keni, aby zde zamezil rozšiřování se pouští. To se podařilo, ale problémem se stal po čase mezquite sám – začal se šířit nekontrolovaně a bylo obtížné se ho zbavit.

Naproti tomu v Mexiku už v některých oblastech hrozí jeho vyhynutí, a to kupodivu nikoliv kvůli výrobě nábytku, který patří k nejkrásnějšímu, jaký na světě je, ale kvůli tomu, že se jeho dřevo s oblibou používá na zátop pod mexickým národním jídlem barbacoa, kterému prý propůjčuje „specifickou chuť“. I z tohoto důvodu dnes hospodaření se dřevem mezquite podléhá státnímu dohledu a dřevo používané na výrobu nábytku je z kontrolovaných oblastí.

Mezquite roste velmi pomalu, zato jeho dřevo je potom tvrdé a odolné, jako on sám. Jedná se o neuvěřitelně tvrdé a těžké dřevo, na první pohled naprostý unikát. V Mexiku se říká, že nábytek z něj vyrobený přetrvá pět generací, ale pravděpodobně to bude ještě několikanásobně déle.

Dřevo má překrásnou kresbu složenou z odstínů světlejších podobných naší olši nebo buku, až po sytou červeň dřeva, jako má naše třešeň, nebo tropická jatoba či mahagon. V mísení různých odstínů dochází ke značným nepravidelnostem a vzniku „map“, což je dáno kroucením stromu snažícícho se odolat nepříznivým podmínkám. Nábytek ze dřeva mezquite je jedním slovem absolutní unikát, který ocení především opravdoví znalci. Vlastnostem mezquite odpovídá i jeho relativně vysoká cena, pro kterou je vyhledáván jen těmi nejnáročnějšími klienty.

I přes svou tvrdost se jedná o materiál, na který se v Mexiku zaměřují řezbáři, a La Lagartija spolupracuje se specializovanou dílnou, jejíž kvalita zpracování patří mezi nejvyšší v oblasti koloniálního středu v Mexiku. Měli jsme dosud jen jedenkrát příležitost nábytek z tohoto exotického dřeva do ČR dovézt, výsledek ovšem stál za to. Luxusní ložnici sestávající z King-Size manželské postele, ložnicové skříňky a dvou nočních stolků s ručně vyřezávaným motivem si můžete prohlédnout na následujících fotografiích:

REALIZACE: Dům pro milovníky Mexika

Majitelé této generační rodinné vily pobyli nějaký čas v Mexiku a do jeho architektury a tradičního řemeslného umění se doslova zamilovali. Není proto divu, že při stavbě domu svých snů využili naplno všechny možnosti, které náš obchod skýtá. Vedle čtyř koupelen, vkusně zařízených vždy v duchu určitého konkrétního dekoru, se rozhodli pro ručně vyrobené obklady v prostorné místnosti s bazénem. Grafické návrhy si zpracovávala majitelka sama ve spolupráci se svým interiérovým architektem, a z estetického hlediska jim lze jen stěží něco vytknout.

Na každého, kdo do tohoto domu zavítá, dýchne nefalšovaná atmosféra Mexika s jeho koktejlem barev a tvarů, který umí nevratně podmaňovat srdce. Doufáme, že část tohoto zážitku zprostředkujeme pomocí fotografií i Vám.

V jednotlivých koupelnách uvidíte postupně motivy umyvadel Rayado Azul Blanco, Rosa Benjamin, Arabesque Mostaza a Lagartija.

V zimní zahradě našel uplatnění stůl z ručně vyřezávaného masivu – tropické borovice (Pino Mexicano). Tento stůl je k dostání jako set včetně šesti židlí. Horní plochu stolu chrání skleněná deska, skrze kterou je vidět bohaté vyřezávání a která současně zaručuje potřebný komfort.

Prostoru dominuje nástěnný obrazec z ručně malovaných glazovaných obkladů s motivem Fridy Kahlo, která je oblíbenou malířkou majitelky domu.

Jak funguje Retro styl v paneláku?

[rcs_slider id=“172″]

V této galerii se pojďme podívat na zajímavý počin jedné naší zákaznice, která se rozhodla, že svoji panelákovou kuchyni oživí s pomocí pestrých mexických obkladů a úchytek.

O obložení zdi za kuchyňskou linkou bylo už rozhodnuto, a proto se ručně dekorované obklady dostaly ke slovu alespoň v obložení odpočívacího koutku. Složení obrazce si vzala na starost sama majitelka, a výsledek se může stát inspirací pro všechny naše potenciální zákazníky: je z něj patrné, že s pomocí pestrých mexických obkladů lze dosáhnout profesionálního výsledku i v domácích podmínkách.

Stejně jako se Mexičané nebojí divokých kombinací a vše nechávají jen na svém vkusu, můžeme se o totéž pokusit i my a výsledek bude vždy stát za to!

ZAVLAŽOVÁNÍ PODMÁČENÍM – ZALÉVÁME KOŘÍNKY

Podzemní, podpovrchové zavlažování

[rcs_slider id=“151″]

Na tento způsob zalévání mě přivedl kamarád, který mi vyprávěl o cestě do Izraele. Viděl tam údajně rozlehlé plantáže doslova bující zeleniny uprostřed pouště, přitom nikde žádná tryskající voda – vše bylo zavlažováno pod povrchem, voda byla dopravována přímo ke kořínkům.

Výhody takového způsobu zavlažování jsou údajně tyto:

Na prvním místě úspora vody, a to hlavně tam, kde je jí nedostatek. Když zaléváme stříkáním, většina vody se v horkých dnech vypaří ještě předtím, než se stačí vsáknout. Anebo se vsákne do povrchové vrstvy půdy, a ta je tou, která nejdříve vysychá. Každý den tak opakujeme při stříkání koloběh zvlhčování povrchu a jeho následné vysychání, přitom ke kořenům se dostane jen nepatrná část použité vody.
Když zaléváme klasickým způsobem skleník, odpařující se voda vytváří vysokou vlhkost vzduchu, která moc nesvědčí zelenině, zato výborně prospívá plísním a různým škůdcům, jako jsou svilušky, mšice, molice aj.
Semínka plevelů potřebují k naklíčení vlhkost hlavně v povrchové vrstvě. Z hloubky 5 cm se na povrch prodere málokterý plevel, všechny klíčí v blízkosti povrchu, který je při klasickém zalévání nejvlhčí.

V mém konkrétním případě se k výše uvedeným motivům přidal ještě jeden osobní, a to veliká lenost, díky které v minulých letech nebyl skleník zaléván pravidelně a na zelenině to bylo tu a tam znát.

Zdroje na internetu (nepočítám-li ty v hebrejštině) byly dost skoupé (nenašel jsem téměř žádné praktické rady) a proto jsem se rozhodl pro experiment.

Jako materiál jsem zvolil PPR trubku o průměru 20 mm, což je klasická plastová tvrdá trubka, ze které se dělají rozvody vody. Její instalace je extrémně jednoduchá, je k tomu zapotřebí jen svářečka plastových trubek, která se dá sehnat do 1.500,- Kč. Potrubí z PPR trubek je trvanlivé, zahrabané v půdě se nebude deformovat, a to ani v ohybech, které jsou z prefabrikovaných kolínek také z tvrdého plastu (jakákoli hadice by se v ohybu zalomila). PPR trubka odolá i nechtěnému zásahu rýčem při podzimním rytí, a příznivá je i cena – 20 Kč za metr.

Vzdálenost jednotlivých zavlažovacích trubek jsem si určil takovou, aby korespondovala s předpokládaným rozestupem rostlin, tj. 25 cm. Hloubku jsem nejprve odhadl na 7 cm, ale později jsem ji upravil na 10 cm (voda si prorážela cestu na povrch).

Zbývalo vyřešit vývrty. Nejmenší vrták, jaký jsem doma měl, byl o průměru 1 mm. Rozhodl jsem se na každé straně trubky (proti sobě) udělat dírky ve vzdálenosti 10 cm. Při ploše jednoho vývrtu 0,785 mm2 a počtu 20 vývrtů na 1 běžný metr potrubí to vycházelo 15,7 mm2/bm, což na záhonku, který jsem měl v úmyslu zavlažovat, dělalo v souču něco kolem 150 mm2, což je 1,5 cm2. Plocha v cm2 je už o něco snáze představitelná: pro srovnání, PPR trubka o průměru 20 mm a tloušťce stěny 3,4 mm má průsvit o ploše 1,36 cm2. Znamenalo to, že součet mých průvrtů byl na samé hranici průtoku potrubím, takže kdyby bylo potrubí delší, už by nemusel dostačovat tlak na to, aby se „nasytily“ vodou všechny zavlažovací průvrty.

Řešením je buďto zvětšit rozestupy mezi průvrty, anebo přivést do systému vodu z více konců, tak, aby mezi jednotlivými přívody byla vzdálenost nejvýše 8 m. Naštěstí PPR systém obsahuje i T-kusy, díky nimž je to snadné.

Průvrty jsem potom při vaření potrubí orientoval tak, aby směřovaly do stran, nikoli do hloubky. Vycházel jsem přitom z předpokladu, že rostliny budou sázeny vedle potrubí, nikoliv pod něj.

Na konec potrubí jsem navařil kus se závitem a do něj zašrouboval koncovku rychlospojky zakoupenou v obyčejném hobbymarketu. Ta slouží ke snadnému připojení zahradní hadice na systém podzemního zavlažování. Zbývalo zavlažovací systém přihrnout hlínou a udusat.

TIPY:

Před uzavřením systému je dobré potrubí propláchnout silným proudem vody, aby se vypláchly plastové hobliny, které uvízly při vrtání uvnitř a které by mohly ucpat průvrty.
Při napojení na vodovodní řad se ukázalo, že tlak v zavlažovacím systému je příliž velký a půda nestačila v hloubce vodu vstřebat. Před napojení hadice jsem proto ještě přidal kohout, kterým se průtok omezí tak, aby se voda stihla vsáknout.

O praktické zkušenosti s tím, zda se systém podpovrchového zavlažování osvědčil, se s Vámi podělím v tomto článku.

BEZLEPKOVÝ PIŠKOT BEZ CUKRU A MLÉKA

Recept, který jinde na internetu nenajdete.

[rcs_slider id=“136″]

Péct bez cukru je snadné. I pečení bez mouky či bez mléka ještě není úplně neřešitelným problémem. Co když se ale v jedné rodině nashromáždí tolik dietních omezení najednou, že je potřeba vyhnout se cukru, mouce a mléku současně? To je teprve ta pravá výzva!

Trvalo nám to několik měsíců, ale nakonec jsme dospěli k postupu, který nás uspokojil: Drží to pohromadě, hezky to voní, má to jemně nasládlou chuť, a když se to doplní o trochu toho sojového pudingu se stévií, docela dobře to uspokojí potřebu „sladké tečky“ na závěr jídla. A určitě vám z toho nebude těžko, a to ani v případě, když jste předtím měli třeba pečenou husu. Nemožné, říkáte?

Na úvod trocha teorie

Tuto část nechť přeskočí všichni, kterým jde o recept. Zmíním zde krátce to, co nás k tomuto experimentu vedlo.

Nejprve jsme vynechali lepkové mouky a hlavně pšenici jako takovou. Pšenici v té dnešní podobě, kdy byla vyšlechtěna na výnos, odolnost, malou výšku apod., a současně je v průběhu vegetačního cyklu několikrát chemicky „ošetřována“ tak, že když se nám to děje za domem a trochu fouká vítr, raději se běžíme celá rodina na zbytek dne schovat, jinak hrozí akutní respirační obtíže, tak tuto pšenici nepovažujeme za vhodnou stravu pro člověka.

Pšenice kvasí v žaludku, stagnuje v něm a tvoří „kompost“, jehož produktem je horko žaludku a hlen, který je báječným základem takových pěkných nemocí, jako je ADHD, epilepsie, schizofrenie aj.

Řada lidí si myslí, že to nejhorší, co může lepek způsobit, je coeliakie. Ale to jsou jen průjmíčky a nadýmání, skutečné nic proti nemocem vyjmenovaným výše. Coeliakie se dá plus mínus spolehlivě prokázat, zavede se bezlepková dieta a je to. Ještě i alergie na lepek je celkem „čitelná“ nemoc, která se nějak přijatelně spolehlivě projevuje a dá se tím pádem diagnostikovat. Ale nemoci z horkého hlenu, za nímž v našich podmínkách stojí povětšinou pšenice, tvoří daleko širší skupinu, která není tak snadno uchopitelná, a souvislost s lepkem je zde jen nepřímá. Říkejme proto místo s lepkem raději „s pšenicí“ – je to přesnější, protože nakolik se uplatňuje jen samotná bílkovina gluten a nakolik „něco jiného“ z pšenice, je nejasné.

Naštěstí už dnes chápání těchto dějů na Západě pokročilo, a tak máme něco, čemu se říká „Non-coeliac gluten sensitivity“, tedy citlivost na lepek jiná než coeliakie. I když tato jednotka není ještě široce přijímána, je jasné, že jakési širší povědomí o tom, že s pšenicí nebude vše vpořádku, už se začíná – proti oficiálnímu proudu – pomalu formovat. Proč proti proudu? Protože dovedete si představit, že by se najednou stalo obecně uznávaným faktem, že pojídání výrobků z pšenice je pro naše zdraví stejně škodlivé jako třeba kouření cigaret? Co by dělaly všechny ty tisíce pekařů, co by jedly ty stamiliony lidí na Západě? Celá italská kuchyně, postavená na těstovinách, by musela být vymazána z mapy světa. U nás už by si nikdo nedal guláš se šesti. Celá Amerika, kde synonymum pro jídlo je „burger“, by asi taky musela vymřít hlady. A tak dále.

[bar id=“405″]

Jenže podle mých zkušeností, když už někdo začne mít opravdu vážné zdravotní problémy, ve čtvrtině až třetině případů za to může pšenice. Statistiku na to nemám, je to jen můj odhad, zato ale založený na pozorováních přímo takříkajíc „v terénu“.

Proč cukr? Cukr je bílý jed, to už jsme slyšeli všichni mnohokrát. Je potřeba říct, že tato fráze je daleko víc pravda, než si všichni jsme ochotni přiznat. Cukr podporuje růst patogenních organismů v těle a tím způsobuje někdy až extrémní imunitní nepořádky. Stojí za celou řadou zejména vážných autoimunitních onemocnění, deficitů imunity, kožních problémů a zejména – což je asi nejhorší – těžkých psychických poruch, jako je deprese, nespavost, derealizace (odosobnění) apod. Přitom cukr najdeme dnes všude – a nemyslíme jen ta junkfoodová oddělení v supermarketech. Přidává se v různých formách (glukózo-fruktózový sirup, dextróza apod.) i do naprosté většiny seriózně se tvářících potravin. Je ve většině mléčných výrobků, konzerv, uzenin, dokonce i v koření. Všechny pochutiny ho obsahují – sladká chuť už se pro naši civilizaci stala drogou, a je doslova věcí konkurenceshopnosti kterékoliv potraviny, aby vedle svých hlavních chutí chutnala alespoň trochu sladce, jinak je v záplavě ostatních odsouzena k zapadnutí. Vedlejším efektem všudypřítomnosti cukru v naší potravě je to, že vyvolává otupění našich chuťových pohárků – a proto aby dnes něco bylo sladké, musí to obsahovat daleko více cukru, než v dobách, kdy cukr ještě byl vzácností. Mikroorganismy v našem těle si mnou ruce.

A mléko? Vedle toho že zahleňuje (a velmi tím napomáhá působení horkého hlenu z pšenice), je také významným alergenem, což je dvakrát naškodu tam, kde působením kvasinek již došlo k narušení bariéry mezi střevem a vnitřním prostředím. Mléčné výrobky samy o sobě bývají také zamořeny mikroorganismy, a to nejen plísňové sýry, u nichž se to samo nabízí, ale i ty pasterizované – mikroorganismy jsou sice po smrti, ale části jejich těl stále stimulují už tak přestimulovanou imunitu.

Z výše uvedeného vyplývá, že dieta bez cukru, mléka a pšenice není jen jakousi bizarní dietou, kterou by měli užívat jen nemocní takřka nad hrobem, ale dosti racionálním způsobem výživy, který je vpodstatě jedinou a velmi účinnou prevencí celé škály civilizačních chorob.

A nyní k samotnému receptu.

Připravíme si:

5 vajec
100 g mouky z lepivé rýže*
150 g rýžové nebo kukuřičné mouky**
1 kypřící prášek do pečiva
1 PL sody bicarbony
cca 2 dcl rýžového mléka***
1 PL stévie, například Das Gesunde Plus z DM
špetka soli a máslo na vymazání plechu

* Mouka z lepivé rýže je klíčovou ingrediencí. Je to jemná mouka ze sladké, lepivé rýže „Sticky Rice“. Lepivá rýže neobsahuje gluten (lepek), přesto lepí dostatečně na to, aby zajistila zformování bublinek těsta při pečení a tím zajistí opravdovou kompaktní texturu piškotového těsta. Dá se koupit např. v Praze v ulici V Celnici 4 v obchodě K Shop (shinfood.com). Její jedinou nevýhodou je trošku vyšší cena (800 g asi za 140 Kč).

** My jsme použili kukuřičnou mouku z Kauflandu, piškot potom hezky voní po kukuřici a Mexiku, komu by však toto aroma nevyhovalo, určitě by to šlo jen s moukou rýžovou, která je chuťově neutrální.

*** Lze dát i sojové mléko, sojovo-rýžové mléko, mandlové mléko nebo ovesné mléko. Při výběru rostlinného mléka je nutné číst složení a vyhnout se těm, které mají přidané jednoduché cukry (maltodextrin či dokonce třtinový cukr).

Postup:

(1) Z bílků a špetky soli vyšleháme tuhý sníh.

(2) Vyšleháme žloutky se stévií, sodou a kypřícím práškem.

(3) postupně přidáváme mouku a mléko, tak, aby konzistence těsta byla hustší polotekutá.

(3) Opatrně vmícháme ušlehaný sníh.

(4) Vylejeme na vymaštěný a vysypaný plech (my jsme plech vymastit a vysypat zapomněli, ale protože byl teflonový, nic se nestalo).

(5) Pečeme při 150 C cca 30 minut.

TIP:

Postupem doby jsme přišli na to, že koláč chutná nejlépe překrytý pudingem, čerstvými jahodami a želatinou – samozřejmě pudingem z rostlinného mléka slazený stévií a želatinou rovněž přislazenou jen stévií. V této podobě se dá použít i jako narozeninový dort, ale o tom si můžete přečíst v pokračování tohoto článku.

[bar id=“408″]

Realizace: Restaurace Cantina v Praze

Pojďte se s námi podívat na jednu z našich prvních realizací ve veřejném prostoru. Jedná se o toalety v restauraci Cantina v Praze na Újezdě 38, jejichž rekonstrukce proběhla v květnu roku 2010 podle našeho návrhu a s využitím našich umyvadel a z velké části i našich obkladů.

[rcs_slider id=“120″]

Na této animaci vidíte vývoj různých variant grafických návrhů až po finální podobu.

Zajímavý na této realizaci byl požadavek investora na to, aby se naše dekorované obklady zkombinovaly s jednobarevnými sériově vyráběnými obklady jiného výrobce. Přijali jsme tuto výzvu, protože jsme chápali, že restaurace je v prostorách v nájmu a její fungování se musí řídit vedle estetických požadavků i ekonomickými principy.

Jak ale vyřešit problém s rozdílnými velikostmi sériových a našich ručně vyráběných obkladů? Sériově vyráběné obklady byly kalibrovány na 12 cm, rozměr našich ručně vyrobených obkladů kolísá od 10,0 do 10,5 cm. Bylo jasné, že pokud dekorované použijeme jako listelu v ploše jednobarevných, nebude lícovat spára. Nepokazí se tím výsledný dojem?

Řešením bylo diagonální kladení jednobarevných obkladů. Tím se návaznost spár „rozbila“ a nakonec ani není poznat, že dva druhy obkladů k sobě vlastně vůbec nepatří.

V pánské části, kde byly jednobarevná plochy menší a tím pádem (při diagonálním kladení) i pracnější, na to nakonec realizační firma rezignovala. Kvůli provozu restaurace se pracovalo přes noc a čas na rekonstrukci tím byl striktně omezený. Na fotografiích proto můžete vidět, že spára opravdu nelícuje. Ale ani tam není výsledný dojem nijak vážně narušen.

V dámské části bylo instalováno ještěrkové umyvadlo, doplněné o obklady s týmž motivem. Působivou listelu k zarámování zrcadel se podařilo vytvořit kombinací obkladu Concha Azul a listelky Bagueta Roja. Hrany jsou zakončeny rohovými prvky Angulo Azul. Interiér doplňují nástěnná stínidla Talavera.

[rcs_slider id=“126″]

Na této animaci vidíte původní vizualizace pánského WC.

Na pánské toaletě bylo přáním investora využít umyvadlo Acapulco. V té době ještě nebyl k dostání obklad Acapulco, ten jsme nechali pro velký zájem o dekor umyvadla nadesignovat až později. Nicméně k umyvadlu Acapulco se podle našeho názoru výborně hodí také obklad Amanecer. Zejména v kombinaci s rohovou variantou tohoto dekoru – Amanecer Esquina – na umyvadlovém pultu působí umyvadlo opravdu mexickým dojmem. Obklady s motivy smrtek, zarámované obkladem Guía Maya, byly původně dovezeny speciálně pro tuto realizaci, nyní je však máme v nabídce už trvale a potěšit se jimi můžete i Vy.

Hrany jsou zakončeny rohovými prvky Angulo Verde a interiér rovněž doplňují nástěnná stínidla Talavera.

Autor grafického návrhu obkladů: La Lagartija
Realizace: 2010

Masivní dveře s ručně vyřezávanými výplněmi s dekorem pávů

[rcs_slider id=“80″]

Nedávno jsme zavítali do opravdu výjimečného rodinného sídla v obci za Prahou. Jedná se o reprezentativní třípodlažní vilu. Náš obchod se podílel na zařízení koupelny ve 3NP, která přiléhá k oddychové ploše zbudované v podkroví. Zatím nemáme svolení majitele ke zveřejnění více informací ani fotografií, ale doufáme, že přinejmenším fotografie z koupelny, která je moc hezká, Vám brzy budeme moci přinést. Zatím jen jednu malou „ochutnávku“:

Rucne-vyrezavane-dvere-motiv-pavi-ochutnavka-koupelny — Koupelna s ručně vyřezávanými dveřmi

Nyní se podíváme jen na jeden detail celého prostoru, a tím jsou na míru zhotovené, masivní ručně vyřezávané interiérové dveře.

Výroba takových dveří začíná, jak je v našem obchodě zvykem, v mexických tesařských dílnách. Nikdo jiný není schopen v relativně krátkém čase ručně vyřezat ze dřeva takto složitý a krásný motiv. Umějí to sice i u nás (poptávali jsme to…) ale za cenu takovou, že jen za dveře byste dali tolik, co za celý dům.

V Mexiku, i když životní náklady jsou tam srovnatelné s našimi, jsou ceny této ruční práce nižší, a to se příznivě projevuje i na ceně dveří, která není nijak závratná a je srovnatelná s cenou běžných továrně vyráběných interiérových dveří.

Není bohužel možné nechat vyrobit celé dveře na zakázku v Mexiku. Cena by se tím sice ještě o něco snížila, ale narážíme tady na praktický problém, a tím jsou odlišné zvyklosti při konstrukci dveří. Mexický „standard“ představuje bezfalcové dveře, které doléhají uprostřed zárubní jen k jakési liště, která je k zárubni přimontovaná. Takové dveře netěsní dobře ani světlo ani hluk, ale to je v Mexiku jedno, protože tam člověk ani před jedním stejně nikam neuteče (když nepropouštějí dveře, propouštějí okna, která jsou tam beztak hlavně proto, aby trochu tlumila vítr a prach).

Dveře, které splňují naše evropské požadavky, je proto potřeba vyrobit na míru u nás. Naštěstí to není problém, a když je tesař šikovný, zvolí takové dřevo, které nejlépe souzní s materiálem vyřezávaných výplní, jímž je pino mexicano (mexická borovice). Rozdíl v rámu dveří a výplní proto ani nepoznáte.

Při zapracování výplní do rámu dveří je dále nutno myslet na to, že každé dřevo bude v interiérových podmínkách ještě nepatrně sesychat – a proto se výplně ošetří mořidlem a lakem ještě předtím, než se vsadí do rámu dveří. Zabrání se tím vzniku „vylézajících“ světlých spár v případě seschnutí.

Další výhodou výroby dveří u nás je to, že je možné šířku a definitivní výšku a šířku dveří přizpůsobit přesně na míru podle stavebních otvorů na Vaší stavbě, a to až těsně před montáží. Pro objednání vyřezávaných výplní v Mexiku je sice potřeba delší doba, ale stačí nám pro ně znát přibližné rozměry. Stavebník většinou ví, kolik bude potřebovat „osmdesátek“ či „sedmdesátek“ ve svém domě ještě předtím, než jsou vyhloubeny základy. Ale zda budou dveře levé či pravé anebo jak přesně tlusté budou zdi – to jsou věci, které vysvítají postupem času.

Motiv pávů, použitý v tomto případě, je motivem zcela novým, který jsme dosud ještě neměli v nabídce. Přišli jsme na něj úplnou náhodou, když jsme v dílně našeho mexického dodavatele uviděli v tomto dekoru vyřezávané záhlaví postele. Hned jsme věděli, že se bude líbit i u nás.

Pokud se Vám takové dveře také zalíbily, můžete je objednat zde, a do poznámky připsat, že se jedná o paví motiv. Můžete v tomto motivu objednat i jakýkoliv jiný vyřezávaný nábytek, ale to už bude na detailnější komunikaci (mailem, telefonicky na čísle +420 77 66 22 031, nebo osobně).

Otevření showroomu La Lagartija na Slovensku

[rcs_slider id=“75″]

Dobrou zprávu máme pro všechny slovenské zákazníky: Naše krásná malovaná umyvadla a unikátní ručně vyrobené obklady stejně tak jako spoustu keramických doplňků můžete nyní vidět naživo a zakoupit také v Bratislavě na adrese Zahradnícka 63 (naproti poliklinice).

Majitelkou pobočky je Hanka Zošťáková, kterou mexické dekory a optimismus, který z něj dýchá, nadchl stejně jako nás.

Následujících několik fotografií je z otevíracího rautu, který byl u příležitosti slavnostního otevření uspořádán. Lákavé občerstvení dodala nedaleká peruánská restaurace Casa Inka.