Měsíc: Listopad 2016

V minulém díle jsme psali o zavlažovacím potrubí zakrytém hlínou, které jsme instalovali tak trochu experimentálně, jen na základě vyprávění kamaráda. Praktických zkušeností s touto revoluční metodou je jinde na internetu poskrovnu, a slíbili jsme, že se o ně podělíme, jakmile nějaké nebydeme. Tady jsou.

První, co nás v právě proběhlé skleníkové pěstební sezóně udivilo, byl raketový růst rostlin. Rajčata, a zejména papriky rostly jak o závod, a tvořily nekonečné trsy květů. Ne na všechny květy se pak ale dostalo při opylení, takže nakonec úroda nesplnila zcela očekávání. Ale nepředbíhejme.

[bar id=“413″]

Mezi hlavní výhody podzemního zavlažování lze zcela jistě uvést:

• rostliny netvoří kořínky pod povrchem, nýbrž do hloubky. Vzlínání vlhkosti je efektivnější, rostlina je mnohem silnější, a není choulostivá na sucho. Svrchní vrstva půdu byla prakticky celé léto zcela suchá (jako prach), přesto rostliny báječně prosperovaly. Hluboce uložené kořeny mají tu výhodu, že půda v 60-70 cm (kam až v našem skleníku sahá ornice) prakticky nevysychá, a rostlina má tak stabilní příjem vody velmi málo závislý na frekvenci zálivky. Jednou jsme museli na více než týden odjet, skleník jsme nechali zavřený (a zrovna panovala ta největší vedra). Po příjezdu jsme nenašli ani jednu rostlinu suchou. Stačilo pořádně prolít a rostlinky nedošly žádné újmy.
• Úspora vody byla evidentní. Sice jsme neprováděli žádná exaktní měření, ale skleník se spokojil s několika minutami puštěné vody denně. Dříve to byly desítky minut prostátých s hadicí, ty jsme teď mohli věnovat péči o rostlinky.
• Jakmile se jednou vytvoří kořenový systém, rostlina je nezničitelná a roste bujně. Přátelé a známí se v našem skleníku cítili jak v džungli. Dvouapůlmetrové rostliny rajčat, rostliny paprik bortící se pod tíhou svých plodů. Zejména paprikám tento způsob pěstování svědčí velmi – papriky byly větší než ze supermarketu (a přitom samozřejmě jsme nepoužili žádná syntetická hnojiva, jen sedm let starý hnůj). Ledový salát jsme pěstovali „dvougeneračně“. To znamená poté, co jsme odřízli hlávku, v zemi zůstal řapík s už vytvořeným kořenovým systémem: z okraje špalku začaly záhy rašit nové hlávky, které se zanedlouho daly sklízet. Bujnost růstu byla trochu na obtíž u rajčat, kde nové výhony vyrůstaly po desítkách i z listů, a jejich vyhledávání a likvidace vyžadovaly značné úsilí (ale tato vlastost dosti záležela na odrůdě).
• Půda je po celý rok ve skleníku suchá, a tomu odpovídá i menší vlhkost vzduchu ve skleníku. To je prostředí, které brání růstu plísní – tento rok jsme měli plísní zdaleka nejméně. Stejně tak motolice a svilušky vyžadují poměrně vlhké prostředí, pro ty bylo podzemní zavlažování také špatnou zprávou. Stejně tak slimák, pokud už se do skleníku nějaký dostal, si na prašné drolivé půdě moc nesmlsl.

V rámci testovaní hranic podzemního zavlažování jsme zkoušeli i sázet rajčatové řízky přímo po odtržení od mateřské rostliny do země. Mokrá místa jsou od prvního zalití z povrchu, zbytek jsme nechali na přírodě (a na kořenovém zavlažování). Ujala se jen asi polovina.

Existují jistě i určité nevýhody zavlažování podmáčením. Vypozorovali jsme tyto:

• Stejně jako je pro některé škůdce sucho nepříznivé, jiní se z absence záplav a periodického vyplavování svých příbytků vysloveně zaradují: nemohli jsme se zbavit mravenců, kteří si dělali hnízda v suché hlíně, a dost bylo i pavouků. Mravenci kupili obrovské hromady hlíny, až se nám zdálo, že kořenový systém perily rostoucí přímo uprostřed jejich řádění musejí zdevastovat. Kupodivu však perila dokázala s mravenčí apokalypsou docela dobře koexistovat (zřejmě její kořeny zasahovaly mnohem, mnohem hlouběji).
• Problémem se ukázalo být také ruční spouštění kořenového zavlažování. Nezapomínali jsme ani tak dvakrát týdně vodu pustit, jako spíše uhlídat její včasné vypnutí. Po několika potopách, kdy voda podmáčela bednění záhonů a na cestičkách zůstala stát několikacentimetrová hladina, jsme zakoupili automatický spínač zavlažování. Je to chytrá věcička, co se dvěma tužkovými baterkami dokáže pravidelně spínat vodu třeba na dvě minuty dvakrát denně. Od té chvíle jsme se už o zavlažování nestarali vůbec.
• Moje největší obavy se týkaly toho, zda bude v systému podzemních potrubí všude vyrovnaný tlak, zda nebude docházet k přelití určitých oblastí na úkor jiných, kde bude vody nedostatek. Vzhledem k nemalé rozloze našeho skleníku a celkové délce potrubí okolo 60 m se to určitě dělo, avšak zřejmě díky prosáknutí spodních vrstev půdy se to na povrchu na vzrůstu rostlin neprojevilo vůbec nijak.

Co říci závěrem? Obrovské hlávky salátu větší než lidská hlava, naprostá bezpracnost a maximální efektivita tohoto systému nás přesvědčily, že podzemní zavlažování je přesně tím, co by naše rostlinky (ty současné i ty budoucí) volily, kdyby si mohly samy projektovat zahradu. No, proč jim nevyhovět?

[bar id=“414″]